Vzedmuté plachty
Věnováno těm, kdo se chtějí vzepřít vnějším představám o tom kdo mají být, těm kdo stále hledají, kým ve světě chtějí být. A těm kteří pro tyto ideály museli opustit to jež jim bylo drahé. Carpe diem.
Racci si poletují v čerstvém větru, který přichází od moře a první paprsky Slunce se začínají zlehka dotýkat špiček stěžňů těch nejvyšších lodí v přístavu. S nimi se do ulic postupně začínají vlévat i unavené postavy a vzrůstající ruch probouzejícího se přístavního města. Lampy a zhasínají a Tojua se, jako každého rána, začíná probouzet do dalšího dne plného zápachu ryb a vůní rozličných koření, doplněných všudypřítomným hašteřením, smlouváním a uzavíráním dohod.
Mořský vítr a ranní paprsky se prodírají dál a dál a nenechají na pokoji ani Haerin. Paprsky se po jejích dlouhých zrzavo-zlatých vlnitých vlasech už vetřely až k jejím očím a pomalu jí začínají cukat víčka - každodenní znamení, že je čas vyjít vstříc novému dni. Po krátkém zamžourání a převalení se na bok se už zvedá a vylézá zpod přikrývky, malátným krokem se blíží k oknu a u toho se protahuje. Teď se už probouzí i její duše a překotně začíná vnímat svět kolem sebe a tak může vesele vystrčit hlavu z okna a nadechnout se štiplavé vůně soli ve vzduchu. Tedy až po tom, co si během prvního pokusu svým čelem ověří, že mezí ní a ulicí doopravdy ono okno je.
V tom jí najednou začíná docházet, že dnes musí do do práce a tak se rychle se souká do lněných kalhot a modravé učednické róby a zběsile utíká dolu ze schodů, div se neskutálí. Skáče do bot a zbrkle si omotává opasky kolem nohou. Už dávno měla být nastoupená ve dveřích malého krámku v Lýkařské ulici a tak vybíhá zabouchává za sebou dveře a mizí v houstnoucím davu obyvatel přístavu. Utíká jednou ulicí za druhou, rohy ulic obíhá tak těsně, až málem na jedné křižovatce smete prodavače cibulí, který jí za to náležitě počastuje nadávkami. Už probíhá po nabřeží, když v tom ji dochází dech. Však se ani neprotáhla... Takže zpomalí do kroku a snaží se zoufale dech chytit. Stejně je už pozdě, pár minut přece nic nezmění.
Najednou se vše zklidní a podívá se směrem k moři. Svůj zrak upíná na stovky lodí v zálivu, přelétajíc mezi nesčetnými stěžni, které se kolíbají v jemných vlnkách přístaviště. Připadá jí, jako by byli velká zvířata, jež se kolébají ve spánku, čekaje na to, až budou zase moci vyrazit na poutě nekonečnou hloubkou Velkého oceánu. Jaká to asi tak musí být krása, vydat se do neznáma, vstříc nejistému osudu, kdy nikdy nevím, co přinese další den. K novým zemím, neznámým chutím a neuvěřitelným příběhům. Když její zrak přelétne až připlouvajícím lodím, jimž vítr silně duje do plachet, představuje si, cítím, jak krásné by bylo mít, tenhle vítr každý den ve vlasech a plout na jeho křídlech až za dálný horizont.
Na jednou ji z snění vytrhne zahulákání jeřábníka, který zrovna začal přesouvat síť plnou beden z jedné z lodí na nábřeží přístavu a jí dochází, že teď čas na zasněné pohledy do dáli doopravdy není, že teď musí jít, a tak se vrhne zpátky do neustále houstnoucího davu lidí. Za chvilku už prochází kolem posledního rohu, který ji dělí od obchodu v Lýkařské, ta je naštěstí o něco uvolněnější a tak již z dálky vidí strýčka jak se na své protéze snaží zoufale vyškrábat na parapet výlohy a přetočit vývěsní štít.
Stryček, tedy Haerinin prastrýc se jmenuje Varen a ona ho vždycky ráda přirovnává k vysloužilému pirátovi, teda pokud by piráti byli zároveň trpaslicí. Je to menší, podsaditý muž, kterému místo levé nohy zbyla pouze kovová protéza s jedním magickým kloubem v koleni, který vždycky lehounce svítí fialovou barvou. Nosívá navzdory zvyklostem kalhoty s jednou zkrácenou nohavicí, prý aby se mu lépe hýbalo, ale vzhledem k tomu jak volnou má druhou nohavicí, tak si Haerin myslí, že to dělá spíš protože ji dává rád na odiv a možná s ní i trochu chce lákat zákazníky. I přes to, že je na něm vidět, že si žije v blahobytu, tak pod tím skrývá silné ruce, o kterých si haerin myslí, že by zvládly děsivé věci. Navzdory svému zevnějšku, je vždy milý, nejen na zákazníky, ale i na ni, i když na ní je občas poněkud přísný. Celkově působí vyrovnaným a neoklametelným dojmem, což je asi i to, co mu umožnilo si založit provaznictví, ve kterém se teď Haerin vyučuje.
Když ji postřehl, tak se na levé noze otočil a přes celou zahlaholil: "To je dost že jdeš děvče! Už jsem myslel, žes na mě zapomněla a že budu muset vývěsní štít přetočit sám." Haerin se jemně pousmála a odpověděla: "Neboj strýčku, jen jsem trošku zaspala". Zasnění v přístavu si radši nechala pro sebe a hned se jako opice vyšplhala až k trámku na kterém štít visel a hned ho přetočila do polohy ve které hlásal: "Provazy všeho druhu od Varena Jednonohého, Dnes otevřeno, Přijímáme úpisy na cech". To znamená jen jediné, rušný den začíná.
Už se blížilo poledne. Potom co otočila štít tak ji strýček pokáral, že nemá vlasy smotané do učňovského drdolu, na což ve spěchu úplně zapomněla. A poslal jako trest za pozdní příchod přeskládat několik dlouhých smotaných lan do skladu, což by byla práce kterou by za ni z běžných okolností udělal on. Teď se ale provaznictví probudilo z klimbavého rána a hemžilo se zákazníky, takže více než ve skladu byla potřeba v prodejní části. Dva zkušenější učedníci, o něco starší ryšavý kluk a téměř vyučená orijka která měla fialovou kůži, pomáhali zákazníkům s výběrem těch správných lan pro jejich potřeby, s občasnou Varenovou výpomocí, i když ten se spíše věnoval uzavírání smluv, domlouvání dopravy a platbami. Role Haerin byla hlavně přinášet zákazníkům vzorky a řezat lana pro ty, kteří sháněli pouze kousek. Nebyla to žádná extra těžká práce, přecejen strýček dobře znal její schopnosti, ale nekonečný shon a pobíhání ji vždy daly docela zabrat. Na to že to zvládala byla docela pyšná
Nedokončeno